Název: Robert Capa en color / Robert Capa a barva
Kurátor: Cynthia Young, realizace ve spolupráci s galerií la Obra Social „la Caixa”
a newyorským International Center of Photography (ICP).
Uvedeno: 18. října 2019 – 20. ledna 2020
Místo: CaixaForum Palma, Place de Weyler, 3, Palma de Mallorca, Baleárské ostrovy
V hlavním městě baleárského ostrova Mallorca představila galerie „la Caixa“ výstavu se slibným názvem Robert Capa a barva. Tato instituce se v rámci svých kulturních aktivit celkem úspěšně pokouší zprostředkovávat moderní umění a stojí za výstavami fotografů tak zvučných jmen, jakými jsou představitelé francouzského fotografického humanismu Jacques Henri Lartigue, Eugéne Atget, Henri Cartier-Bresson, Robert Doisneau a Willy Ronis, případně Američané William Klein, Richard Avedon, Diane Arbus nebo Philippe Halsman.
Výstavu Robert Capa a barva, připravenou International Center of Photography, uvedlo od roku 2015 několik evropských měst. Palma je poslední zastávkou expozice – po Seville, Zaragoze, Lleidě a Tarragoně. Představuje spoluzakladatele fotografické agentury Magnum a ikonického válečného fotografa, jenž svůj krátký život položil s fotoaparátem v rukou, v jeho méně známé a opomíjené tvůrčí poloze. Retrospektivě předcházelo prostudování ohromného archivu, zkoumání diapozitivů a rekonstrukce původních barev.
Robert Capa, narozený v roce 1913 v Budapešti jako Erno Friedmann, komentoval svůj pseudonym tak, že prostě zní lépe – Bob Capa, americké a jednoduché. Do Paříže doputoval již s profesí žurnalisty přes Berlín, kam odešel v roce 1931 za studiem politologie. Německo ovšem po nástupu Hitlera k moci opustil. Za krátkou dobu se stal jedním z nejznámějších fotožurnalistů a dokumentaristů své doby. Picture Post, obdoba magazínu Life, vydávaná ve Spojeném království Velké Británie v letech 1938 až 1957, jej označil za nejdůležitějšího válečného fotografa světa.
Mezinárodní věhlas a trvalé uznání mu zajistily reportáže zasvěcené španělské občanské válce, druhé světové válce a dalším válečným konfliktům. Jeho většinou černobílé snímky symbolizují jak brutalitu, tak geopolitickou závažnost válek. Každopádně nastavily nový standard válečné fotografie.
Tento odkaz potvrzuje nejslavnější Capovo prohlášení: „Nejsou-li vaše fotografie dobré, nebyli jste dost blízko.“
Stejný princip je ale rozpoznatelný také v jeho barevných snímcích z okruhu společnosti, módy, filmu, celebrit, či letovisek. I na plážích fotografoval Capa stejným stylem jako ve válce. Nepřemýšlel, jestli ano, či ne. Přiblížil se ke svému motivu, aby naprosto neohroženě, až drze, zachytil jeho obraz v momentu, který nemusel být vždy vhodný či kontrolovaný. Přesto jsou jeho fotografie velmi dobrými portréty. Srovnáme-li například snímky Picassa od Man Raye, Cartiera-Bressona a Capy, Capův snímek určíme bez váhání. Jednoznačně vycítíme bystré oko dravce, známé z jeho černobílých válečných fotografií. Capa ovšem slavné osobnosti zobrazil nejen ve spontánních neinscenovaných scénkách, často je nechal také pózovat a ony si to velmi užívaly. Kromě již zmíněného Picassa byly jeho náměty další osobnosti zvučných jmen, jako například Ernest Hemingway, Humphrey Bogart, Ava Gardner, Truman Capote nebo Ingrid Bergman, jež byla do Capy velmi zamilovaná, přestože věděla, že to není muž pro ni.
Na dvě stě exponátů je velmi zdařile rozmístěno do několika místností ve dvou podlažích modernistické budovy s dostatečným prostorem a nasvícením. Fotografie doprovázejí Capovy osobní dokumenty a korespondence, úryvky článků a stránky z dnes již legendárních magazínů, v nichž se jeho barevné snímky původně objevily. Byly to například Life, Holiday a Illustrated. Celek nabízí obohacující vhled do fotografova života, a díky možnosti poslechu jediného dochovaného rozhlasového rozhovoru poznáme i Capův skutečný hlas a projev.
Výstava je rozdělena do šestnácti oblastí podle míst, která autor procestoval a navštívil. Obsahuje 140 fotografií. Některé záběry jsou z 2. světové války, další z arabsko-izraelské války roku 1948, případně i jiných konfliktů. Neopomíjejí ani poslední kapitolu Capova života, Indočínu, kde během fotografování po šlápnutí na minu tragicky zemřel (Thái Bính ve Vietnamu v roce 1954).
Expozice zahrnuje výtisky knižních obálek a časopiseckých titulních stran, například Capovu fotografii pro knihu A Russian Journal od Johna Steinbecka. Tento spisovatel o Capovi řekl: „Jeho fotografie nejsou náhody, a emoce, které v nich jsou, nejsou nahodilé. Capa mohl fotografovat pohyb, radost i žal. Dokázal vyfotografovat i myšlenku.“
Mezi vystavovanými osobními dokumenty jsou dopisy adresované různým vydavatelům, jako je Holiday nebo The Saturday Evening Post. Rovněž korespondence s rodinou z jeho dlouhých cest a dopisy vyměněné s kolegy z fotografické agentury Magnum.
Capa byl odhodlán pracovat s barevnou fotografií dlouho předtím, než začala být široce používána jinými fotožurnalisty. Začal s ní experimentovat už v roce 1938, pouze dva roky poté, co Kodak vyvinul první barevný film Kodachrome. Z Číny, kde právě dokumentoval čínsko-japonskou válku, napsal jednomu ze svých přátel v New Yorku: „Prosím, pošli mi okamžitě 12 roliček Kodachromu s návodem a všemi instrukcemi: jestli jsou třeba speciální filtry, atd., zkrátka, vše, co bych měl vědět. Pošli mi to přes Clipper, protože mě napadlo něco pro Life.“ Z této první barevné mise přežily celý proces vyvolání pouze čtyři snímky, ale Capovo nadšení pro barvu tím neskončilo.
K barevné fotografii se vrátil v roce 1941 a během následujících dvou let intenzivně pracoval na tom, aby přesvědčil vydavatele k publikaci svých barevných snímků. Po válce se objednávky zvýšily a po zbytek života pak fotograf nosil téměř vždy dvě kamery: jednu pro černobílý a druhou pro barevný film. Používání barvy jde ruku v ruce s Capovou osobní proměnou ve fotografa z New Yorku. Po španělské občanské válce a poté znovu po druhé světové válce upřednostňoval tento proces i z toho důvodu, aby s ním redaktoři časopisů nadále počítali.
Capovy barevné fotografie pokrývají rozmanité spektrum témat – od elegance evropských hlavních měst přestradice vesničanů a vesničanek v Sovětském svazu po odvážný pohled na životní styl na francouzském pobřeží nebo na módní lyžování ve švýcarských horách.
Inspiraci Capovými fotografiemi Picassa lze rozpoznat třeba také v záběrech životopisného seriálu o jednom z největších umělců 20. století, nazvaném Génius – Picasso, natočeném v režii Mathiase Herndla s Antoniem Banderasem v hlavní roli(v roce 2017 a u nás vysílaném v deseti dílech programem ČT Art). Scéna, ve níž nese Picasso obrovský slunečník nad hlavou své krásné snoubenky, umělkyně Francoise Gilot, kráčející po pláži v Costa Azul, je přesnou rekonstrukcí Capova snímku.
Barevné obrázky Capovy poválečné kariéry ale sotva snesou srovnání s politickou závažností jeho válečných záběrů. Mají tendenci odrážet hravější vizi světa a jeho prosperity, právě to ale časopisy té doby ukazovat chtěly. Většina obrázků, které byly aktuálně publikovány v mnoha významných magazínech, nebyla až do nedávna znovu zveřejněna. Když to shrneme, zapadla Capova vize světa výrazně odlišná od válečných reportáží, které tolik dominovaly počátkům jeho kariéry.
Po zhlédnutí celé výstavy získávám pocit, jako bych právě s charismatickým Capou procestovala už bezpečný poválečný, ale i tak velmi dobrodružný a atraktivní svět. A zároveň na mě padá smutek z tak brzkého konce talentovaného tvůrce a z pomíjivosti života. Usedám k audiozáznamu s jediným dochovaným rozhlasovým rozhovorem z ranního vysílání radia Hi! Jinx z 20. října 1947. Capův projev zní tak skutečně a živě, až se nemůžete ubránit dojmu, že výstava byla jen jakousi fikcí se špatným koncem, ale vy se teď setkáváte s hlavním hrdinou a jeho hlas vás na chvíli přesvědčí, že žije, vypráví a fascinuje...
留言