UDRŽITELNOST ve vizuálním umění - ZAHRADA, která potřebuje péči
- Zuzana Malina Cernohousova
- Sep 18
- 6 min read
Updated: Oct 12
Umění jako živá zahrada
Udržitelnost v umění si lze představit jako zahradu. V ní každá rostlina představuje jednu rovinu - materiál, krajinu, instituci, tvůrce nebo komunitu. Aby byla zahrada zdravá a rozkvétala, musí se o všechny části pečovat, žádná nesmí přerůst či zahynout. Stejně jako zahradník hledá rovnováhu mezi sluncem, vodou a půdou, hledá i současné umění způsoby, jak skloubit kreativitu, ekologickou odpovědnost, férové pracovní podmínky a společenský dopad.
Historické počátky a vývoj konceptu
Myšlenka udržitelnosti v umění vychází z globálního environmentálního uvědomění, které zesílilo od 60. let 20. století[1][2]. Už koncem 60. let a počátkem 70. let se objevují první environmentální umělecké projekty, například Land Art, kdy umělci (jako Robert Smithson) pracovali přímo v krajině s přírodními materiály[3][4]. Významným milníkem byl Den Země 1970, kdy se umělci spojili s aktivisty, aby upozornili na probíhající ekologickou krizi[2]. Ačkoli pojem „udržitelné umění“ jako takový je novější, principy šetrnosti a ohleduplnosti k přírodě v tvorbě se dají vystopovat už v tradičních kulturách a řemeslech napříč historií[5]. V 90. letech a zejména po roce 2000 se udržitelnost stala často diskutovaným tématem také v kulturním sektoru,reaguje na ni řada konferencí, výstav a strategií muzeí i galerií. Dnes, ve věku klimatické krize, patří reflexe udržitelnosti v umění k hlavním proudům a umělecký svět ji bere stále vážněji[6][7].
Co znamená „udržitelnost v umění“ v praxi
Udržitelné umění zahrnuje vědomý přístup, při němž umělci i instituce minimalizují negativní dopady své činnosti na životní prostředí a společnost. V praxi to znamená důsledně volit šetrné postupy, používat recyklované či upcyklované materiály, netoxické barvy a celkově zvažovat ekologickou stopu každého kroku, od výroby díla po likvidaci odpadu[8][9]. Podstata je v tom, že umělec nebo organizátor kultury činí informovaná rozhodnutí v průběhu celého procesu tvorby a prezentace děl. Například sochaři a výtvarníci dnes často pracují s odpady a nalezenými objekty místo kupování nových materiálů,od starého textilu po vyřazené průmyslové součástky,což podporuje kreativitu a zároveň snižuje množství odpadu[9]. Pokud je potřeba použít nový materiál, zohledňuje se jeho ekologická náročnost: toxicity, možnost budoucí recyklace či biologického rozkladu a uhlíková stopa spojená s výrobou (např. energetická náročnost produkce kovů, skla či plastů)[10]. Důraz na udržitelnost však neznamená omezování kreativity, naopak, mnozí tvůrci potvrzují, že jim environmentální ohledy otevírají nové cesty a metody tvorby[11][12].
Udržitelnost v umění se neomezuje jen na ekologii, ale zahrnuje i sociální a kulturní rozměr. Často bývá spojována s principy sociální spravedlnosti, nenásilí, demokracie zdola a respektu k přírodě[13]. Tvorba tak může reflektovat i témata jako rovnost a komunitní soudržnost. Řada umělců se proto věnuje angažovaným projektům upozorňujícím na klimatické změny, společenské nerovnosti či ohrožení kulturního dědictví[14]. Příkladem je zapojování místních komunit do uměleckých procesů nebo zdůrazňování domorodých a tradičních znalostí jako součásti udržitelné budoucnosti. Kulturní udržitelnost v praxi znamená také péči o rozmanitost a lokální kuturu, podporu původních obyvatel a menšin v umění, či ochrana ohrožených řemeslných technik. Umělkyně Carola Grahn, pocházející z původního sámského národa, tak ve svých instalacích propojuje současné umění s tradičním sámským světem - používá dřevo, zvířecí kůže a textil, čímž vypráví příběhy o vztahu lidí a přírody a poukazuje na důsledky kolonizace pro původní kultury[15]. Udržitelné umění tedy v sobě zahrnuje environmentální ohleduplnost, sociální citlivost i ekonomickou a profesní dlouhodobost - otázku spravedlivých podmínek pro umělce (fair pay, prevence vyhoření) a udržitelné financování kulturních projektů. Není proto náhodou, že nová oficiální definice muzea (ICOM 2022) zdůrazňuje roli muzeí jako institucí otevřených, inkluzivních a podporujících rozmanitost i udržitelnost v kulturním provozu[16].
Organizace, profese a strategie pro udržitelné umění
S rostoucím důrazem na udržitelnost vznikla také specializovaná odvětví a profese, které se na tuto oblast zaměřují. V mnoha muzeích a galeriích dnes působí environmentální manažeři či poradci - odborníci sledující energetickou náročnost provozu, navrhující úsporná opatření a koordinující udržitelné projekty. Existují i nezávislí konzultanti a agentury, které pomáhají kulturním institucím a umělcům měřit a snižovat uhlíkovou stopu jejich činnosti. Například severská iniciativa Green Producers Club (GPC) vyvinula interaktivní online nástroj pro výpočet klimatické stopy kulturních akcí (od počáteční produkce až po finální realizaci), který poskytuje i konkrétní doporučení ke snížení zjištěných emisí[17][18]. Podobně britská organizace Julie's Bicycle či mezinárodní síť Culture Declares Emergency nabízejí umělcům a institucím poradenství, školení a platformu pro sdílení zkušeností v oblasti klimatu a kultury. V oblasti výtvarného umění získala vliv iniciativa Gallery Climate Coalition (GCC), která propojuje galerie, muzea i sběratele s cílem snížit emise vizuálního umění nejméně o 50 % do roku 2030 (v souladu s Pařížskou dohodou) a prosazuje přechod na bezodpadové hospodaření[19]. GCC od svého vzniku v roce 2020 vytvořila například kalkulačku uhlíkové stopy šitou na míru galerijnímu provozu a spustila program závazků pro umělecké veletrhy, jak zmenšit jejich ekologický dopad[20][21].
Celosvětově se také muzejní lídři sdružují ke společným opatřením – tzv. Bizot Group (neformální skupina ředitelů velkých muzeí) vydala Zelený protokol, soubor doporučení pro šetrnější provoz (klimatizaci, transport děl, péči o sbírky). V roce 2023 se k tomuto protokolu veřejně přihlásil i Louvre v Paříži, což značí posun v přístupu i těch největších institucí[22]. Zvyšuje se také tlak vlád - Norsko zavádí povinnost kulturních institucí vykazovat a snižovat své emise, což podnítilo vývoj zmíněného nástroje GPC podporovaného i evropskými fondy[23][24]. Udržitelnost se tak stala integrální součástí řízení kulturních organizací a vzniká nový odborný obor na pomezí umění a environmentálních věd, který tuto oblast zaštiťuje.
Udržitelnost ve vizuálním umění dnes - trendy a příklady z praxe
Dnešní vizuální umění,od malby a sochařství přes fotografii a videoart až po land art,reaguje na výzvy udržitelnosti mnoha inovativními způsoby. Umělci nejen používají ekologicky šetrné materiály, ale často se i svou tvorbou vyjadřují k palčivým tématům změny klimatu a společenské odpovědnosti[14]. Kurátorská platforma Earthy Art například cíleně vyhledává a prezentuje „udržitelné umění“, díla, která mají měnit způsob myšlení, inspirovat k akcím a chránit životní prostředí i zdraví tvůrců[25]. Mezi umělci, kteří pracují podle ekologických standardů a zaměřují se na environmentální otázky, jmenuje Earthy Art např. Olafura Eliassona, Karian Amayu či Kennedyho Yanka[25]. Právě Olafur Eliasson (1967) je často uváděn jako vzorový příklad, ve svých instalacích (The Weather Project, Ice Watch aj.) propojuje umění, vědu a aktivismus, používá přírodní jevy (světlo, led) a upozorňuje na klimatickou krizi. Další výraznou osobností je Maya Lin (1959), autorka památníku vietnamských veteránů, která se v posledních dekádách věnuje environmentálním sochařským projektům (např. instalaci Eleven Minute Line v Wanås Konst) přímo v krajině[26][27].
Také sběratelé umění a umělecký trh začínají zohledňovat udržitelnost. Někteří soukromí sběratelé dnes preferují díla s ekologickou či sociální tematikou a podporují umělce, kteří pracují udržitelně. Zároveň se prosazuje koncept „udržitelného sběratelství“, tedy například upřednostňování místních umělců a galerií (což zmenšuje potřebu dálkových transportů umění), omezení nadměrného cestování na veletrhy a výstavy či investice do projektů s pozitivním společenským dopadem[28]. Odborníci dokonce radí sběratelům zvažovat u každého nákupu umění i faktory jako budoucí náročnost restaurování díla nebo uhlíkovou stopu jeho dopravy na místo určení[28]. Podpora lokální umělecké scény je v tomto smyslu nejen kulturně přínosná, ale i ekologická volba,investice do místních umělců a institucí snižuje potřebu převozů děl po světě a zároveň posiluje sociální udržitelnost (komunitní vazby a rozvoj regionální kultury)[29]. Jak trefně shrnuje článek platformy EduArt, udržitelnost není pouhý trend, ale nutnost - i ve světě umění[29].
Text je výsledkem vlastního výzkumu během stáže ve Wanås Konst a využití AI nástroje shrnutí výzkumu v ChatGPT.
Další zdroje:
[5] Sustainability in Art - Environmentally Conscious Creativity
[6] [7] [22] [42] Maria Balshaw: ‘Attitudes towards sustainability have shifted much faster in the last three to five years’ - The Art Newspaper - International art news and events
[8] [9] [10] [11] [12] [25] [28] [29] [54] Udržitelnost v umění: Proměna kreativity pro zelenější planetu |
[15] How Carola Grahn Inserts Sámi Worldviews into the Arts Landscape
[16] [31] Od „síly“ k péči. Proč přemýšlet jinak o Národním institutu pro kulturu - divadelni.net
[17] [18] [23] [24] World Cities Culture Forum – Lights, camera, emissions: Oslo's art sector tackles carbon footprints - World Cities Culture Forum
[19] [20] [21] [43] [52] [53] Former Tate chief appointed inaugural chair of Gallery Climate Coalition - The Art Newspaper - International art news and events
[30] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [44] [45] [46] Hlavně nic neponičit! Energetická krize dopadla na galerijní provoz a přináší nové výzvy — ČT art — Česká televize
[41] Power to Change | Tate Modern
Comments